Blesk

Vzpomínka na včerejší hromobití

Květná zahrada

Květná zahrada v Kroměříži byla založena v letech 1665-1675 biskupem Karlem II. z Lichtenststeina. Původní název zahrady byl Libosad. Jedná se o raně barokní zahradu, ve které byly zkombinovány italské i holandské vlivy. Zahradu vyprojektovali italští architekti Filibert Luches a Giovanni Pietro Tencalla.Centrální stavbou zahrady je osmiboká rotunda s unikátní vnitřní výzdobou. Tuto výzdobu tvoří mytologicko-alegorické fresky a bohatá štuková výzdoba. Uprostřed rotundy je zavěšeno Foucaultovo kyvadlo na struně dlouhé 25 m. Svou dráhu zapisuje do jemného písku na kameném stole. Celý experiment byl uspořádán právě proto, aby dokázal existenci tohoto jevu, který Foucault teoreticky odvodil na základě předpokladů o vlivu Coriolisovy síly. Tato síla způsobuje vychylování kyvadla proti směru hodinových ručiček. Tento jev je důsledkem toho, že zvolená soustava (tedy otáčející se Země) není soustavou inerciální. Ve skutečnosti se totiž neotáčí kyvadlo, neboť kyvadlo si pouze zachovává rovinu kyvu, zatímco pod ním se otáčí planeta Země. Kyvadlo zde instaloval profesor kroměřížského gymnázia dr. František Nábělek na konci 19. stol. Bylo v provozu až do roku 1940. Po válce bylo opět uvedeno do provozu, ale pak byla dlouhá léta rotunda veřejnosti nepřístupná a kyvadlo bylo poškozeno. Rotunda byla renovována a znovu otevřena veřejnosti v roce 1974 a s ní bylo opraveno i kyvadlo. V současné době (rok 2007) probíhá další renovace rotundy a kyvadlo visí bez pohybu.Další významnou stavbou je 244 m dlouhá kolonáda, která původně sloužila jako hlavní vstup. Je vyzdobena 46 sochami antických bohů, historických a mýtických postav v atikách a stejným počtem bust nad pilíři. Po točitém schodišti lze vystoupat na „střechu“ galerie, odkud je výhled na zahradu a přilehlé dopravní hřiště. Při pohledu shora vynikají geometrické tvary pěšin a živých plotů a centrální rotunda.

Větrný mlýn

Větrný mlýn německého typu. Mlýn se dle potřeby a síly větru otáčel kompletně celý na své masivní dřevěné základně. V roce 1827 požádala obec Velké Těšany vrchnostenský úřad v Kroměříží o povolení k výstavbě větrného mlýna s poplatkem 5 zlatých ročně. Obecní pozemek o velikosti 1 jitra a 800 čtv. sáhů zakoupil za 60 zlatých a mlýn postavil v roce 1830 Josef Bartoň. Mlynář musel platit vrchnosti 5 zlatých a obci 54 zlatých. Měl povinnost přednostně mlít místním občanům. Již za rok však zemřel a tak živnost na tři roky převzala jeho žena. Potom mlýn měnil velmi často majitele, a jeho cena vyšplhala z původních 400 zlatých v roce 1834 na 3300 zlatých v roce 1874. Až v roce 1889 koupila rodina Páterů, která vlastnila mlýn až do roku1968. Dne 14. srpna 1890 byl mlýn větrnou smrští vyvrácen. Mlynář Josef Páter s pomocí slováckých tesařů mlýn znovu postavil a nechal zdvojit základní nosné trámy (podešve a apoštoly). Výnos větřáku však nemohl uživit jeho početnou rodinu - měl 11 dětí - a tak postupně přikoupil 3ha zemědělské půdy, kde hospodařil. Mlýn byl i jakýmsi společenským centrem okolních obcí, jezdil sem i spisovatel Jindřich Spáčil. Při okupaci byl mlýn okupanty zapečetěn. Josef Páter umírá v r. 1940. Jeho syn Josef nedbal zákazu a mlel pro místní občany načerno dál. Za spolupráci s partyzány byl zatčen a zemřel na Pankráci 24.6.1944. Po osvobození již nebyl provoz obnoven a mlýn chátral. Majitel František Páter ho chtěl dokonce rozebrat na topení, neboť mlýn již nebude ve výdělečném podnikání. Památkový ústav to však zakázal. Na konci 60. let, když hrozilo sesutí byl mlýn zařazen mezi kulturní památky I. kategorie a odkoupen ONV Kroměříž. Oprava proběhla v r. 1972 a v roce 1975 byl mlýn převeden na Muzeum Kroměřížska. V r. 1979 byl zpřístupněn veřejnosti.
Technické parametry: půdorys 5,6 x 5,6 m, výška celkem 10,4 m střecha šindelová, sedlová a podvalbou větrné kolo má průměr 14m, lopatka délku 4,8 m a plochu 6,7 m2 palečné kolo má průměr 3m a má 96 zubů mlecí kameny mají průměr 1,2 m a výšky 0,25 a 0,2 m

Chankillo

Věže v archeologické lokalitě Chankillo kopírují oblouky, které slunce během roku opisuje od svého východu k západu, sleduje-li je člověk z některé ze dvou speciálně postavených pozorovatelen, nacházejících se asi 230 metrů východně a západně od zmíněné linie věží. V průběhu roku se pak místo východu slunce posunuje v linii věží dále k západu, takže je možné podle tohoto solárního kalendáře stanovit konkrétní kalendářní data. Věže jsou tak svědkem existence raného vyspělého slunečního kultu, konstatovali vědci. Chankillo, ležící v poušti asi 400 kilometrů severně od peruánské metropole Limy, je již dlouhou dobu známé jako rozsáhlé obřadní centrum předincké kultury, které zahrnuje mohutné opevnění, řadu náměstí a budov včetně chrámu. Doposud však nikdo přesně nechápal, k čemu v tomto středisku sloužila 300 metrů dlouhá řada věží, posazených na nedalekém nízkém kopci. Věže, které mají pravoúhlý půdorys a z nichž každá se rozkládá 75 až 125 metrech čtverečních, jsou v relativně dobrém stavu a na vrcholovou plošinu každé z nich vedou dvě schodiště. Mezi nimi jsou pravidelné, asi pětimetrové mezery. Psané záznamy ukazují, že Inkové prováděli pozorování slunce před rokem 1500 našeho letopočtu a že jejich náboženství bylo založené na uctívání slunce.

Angkor Wat

Angkor Wat (také Angkor Vat) je chrám v Angkoru v Kambodži. Angkor byl postaven pro krále Suryavarmana II. počátkem 12. století jako jeho královský chrám a hlavní město. Angkor Wat je největší a nejlépe zachovalý chrám na tomto místě a jako jediný zůstal významným náboženským centrem od svého založení - nejprve hinduistickým, poté buddhistickým. Tento chrám je ztělesněním khmerské architektury. Stal se symbolem Kambodže a je zobrazen na státní vlajce. Je také hlavní turistickou atrakcí. Angkor Wat spojuje dva základní plány khmerské architektury, chrámový vrch a chrám s galeriemi. Má představovat Mount Meru, což je v hindské mytologii domov bohů. Uvnitř chrámového příkopu a vnější zdi dlouhé 3,6 km jsou tři pravoúhlé galerie, každá vyvýšená nad předchozí. Uprostřed chrámu stojí pět věží rozestavených do tvaru pětky na kostce. Na rozdíl od většiny chrámů v Angkoru je Angkor Wat obrácen na západ. Odborníci mají různé názory na důvod tohoto směrování. Chrám je obdivován nejen pro svou majestátnost a harmonickou architekturu, ale také pro rozsáhlé basreliéfy a devatas, které zdobí jeho zdi.

Abú Simbel

Archeologický komplex Abú Simbel zahrnuje dva masivní kamenné chrámy v jižním Egyptě, na západním břehu Násirova jezera, asi 290 km jižně od Asuánu. V roce 1979 byl zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO jako součást „Núbijských monumentů mezi Abú Simbelem a Fílai“ (poblíž Asuánu).
Dvojice chrámů byla vytesána do stěny hory z příkazu faraona Ramesse II. ve 13. století př. n. l. jako trvalý odkaz jeho a královny Nefertari, oslavující domnělé vítězství v bitvě u Kadeše. Komplex jedné z nejnavštěvovanějších Egyptských atrakcí byl v roce 1960 přestěhován, aby se zabránilo jeho zatopení Násirovou přehradou.

Uluru & Olgas

Uluru (Oolora, Ayers Rock, The Rock, Ayersova skála) je nejobjemnější monolit na světě, či jednolitý pískovcový útvar ležící ve středu australského kontinentu na domorodém území v Severním teritoriu a Národním parku Uluru - Kata Tjuta.Monolit je vysoký 348 metrů od okolní rovinaté krajiny. Do země je zapuštěn až 5 km. Dlouhý je 3,6 km a široký 2,4 km. Geologické stáří je až 600 mil. let.Okolo celého útvaru vede několik různě dlouhých tras. Podél těchto cest se nachází spousta domorodých kreseb a posvátných míst, které jsou oploceny a vstup na ně se považuje za přečin.

Kata Tjuta (Olgas, Mnoho hlav) je skupina asi 30 gigantických dómů ležící 42 km západně od Uluru ve středu australského kontinentu na domorodém území v Severním teritoriu a Národním parku Uluru - Kata Tjuta. Nejvyšším vrcholem skupiny je Mount Olga 546 metrů nad okolní krajinu. Pro Anangy zdejší domorodce má stejný náboženský a kulturní význam jako Uluru. Jen je opředen větším tajemstvím, poněvadž příběhy domordci drží v tajnosti. Celá soustava roklí a údolí je na seznamu UNESCO od roku 1985.

Tunguska

Dne 30. června roku 1908 došlo v prostoru centrální Sibiře k mimořádně silnému výbuchu, který je připisován pádu velkého meteoritu a jeho výbuchu ve výšce asi 5–10 km nad zemským povrchem. Exploze Tunguského meteoritu byla natolik silná, že v oblasti přibližně 2 000 km² vyvrátila a přelámala kolem 60 milionů stromů a zvuk výbuchu byl slyšitelný do vzdálenosti 1 000 km.K mohutnému výbuch došlo přibližně v 7.15 ráno místního času nad prakticky neobydlenou oblastí tajgy v Tunguské oblasti pojmenované podle řeky Podkamenná Tunguska. Průlet meteoritu atmosférou byl pozorován mnoha svědky a je obvykle popisován jako jasná žlutá koule nebo válec letící oblohou. Podle některých autorů byl průlet tohoto tělesa atmosférou pozorován i u nás v době okolo půlnoci a letící žhavé těleso ve velké výšce prý směřovalo východním směrem. Dále podle svědectví pozorovatelů ve vzdálenosti několika stovek kilometrů od místa výbuchu soudí někteří výzkumníci, že těleso před výbuchem několikrát změnilo směr letu.Výbuch (podle části svědků 3 po sobě jdoucí exploze) byl natolik silný, že byl slyšitelný do vzdálenosti kolem 1 000 km, vyvrátil nebo přelámal kolem 60 000 000 stromů na rozloze větší než 2 000 km², rozbíjel okna domů ještě v městě Vanavara, vzdáleném od epicentra asi 65 km. Seismické otřesy po explozi zaznamenaly seismologické stanice po celém světě a následný obrovský lesní požár byl pozorovatelný ze vzdálenosti mnoha set kilometrů. Do atmosféry se dostalo nesmírné množství malých částic především jako popela z lesních požárů a v oblasti poblíž výbuchu padal černý déšť. Několik následujících nocí byla noční obloha i v Evropě podivně světlá a jevy podobné polární záři byly pozorovatelné i ve střední Evropě. Lidé v blízkých oblastech utrpěli popáleniny pokožky, které se prý jen obtížně a velmi dlouho hojily.Protože se na místě exploze nenašel kráter, je zřejmé, že k výbuchu muselo dojít v atmosféře. Výpočty síly výbuchu se značně liší a jednotliví autoři uvádějí hodnoty 10–25 megatun TNT. V některých pramenech je dokonce uváděno až 50 Mt TNT.První vědeckou expedici do Tunguské oblasti uspořádal teprve roku 1921 ruský mineralog Leonid Kulik. Tato výprava se však nedostala přímo do oblasti exploze, přesto však přinesla výsledky, které pomohly k financování několika následujících výprav. Profesor Kulik pak v letech 1927–1938 prozkoumal celou oblast katastrofy především z hlediska mineralogického, ale zdokumentoval i biologické chování lesního porostu a hmyzu v postižené oblasti. Hlavním překvapením celého výzkumu byl fakt, že nebyl nalezen předpokládaný hluboký kráter po výbuchu.

Bajkonur

V roce 1955 byla zahájena stavba kosmodromu Bajkonur, prvního a nejvýznamnějšího kosmodromu na světě. Stavba byla dokončena v dubnu 1957.Název získal kosmodrom podle asi 300 km vzdáleného sídla. Jedná se o místo v poušti na jihu Kazachstánu nedaleko Aralského jezera. Umístění bylo vybráno neobyčejně pečlivě. Byla brána v úvahu velká vzdálenost od obydlených oblastí, velký volný prostor v okolí, vhodné klimatické podmínky jako je mnoho slunečných dnů v roce a nízká vlhkost. Navíc zde již bylo vybudované železniční a silniční spojení.Za celou existenci kosmodromu zde bylo vypuštěno asi 2500 kosmických raket a více než 3000 aparátů a družic.První start nosné rakety se uskutečnil 4. října 1957, kdy byla dopravena na oběžnou dráhu umělá družice Sputnik 1 o hmotnosti 83,6 kg. Jednalo se o první těleso, které bylo vysláno člověkem do vesmíru.V listopadu 1957 vzlétl na raketě Sputnik 2 do vesmíru první živý tvor - pes Lajka. Startovala odtud Luna 2, která jako první dosáhla Měsíce i první sondy, vyslané k Venuši a Marsu.Nepochybně nejvýznamnější událostí světové kosmonautiky se stalo vyslání prvního člověka do vesmíru Jurije Alexejeviče Gagarina na kosmické lodi Vostok 1. Stalo se tak 12. dubna 1961 právě z kosmodromu Bajkonur. Jurij Alexejevič Gagarin jako první člověk v dějinách třikrát oblétl Zemi a vrátil se úspěšně na rodnou planetu.Stejně tak odstartovala z Bajkonuru první žena-kosmonautka Valentina Těreškovová. Na oběžnou dráhu odstartovalo z Bajkonuru přes 130 domácích i zahraničních kosmonautů. Prvním kosmonautem jiné národnosti byl československý kosmonaut Vladimír Remek. Mezi mnoha dalšími projekty je třeba zmínit také mezinárodní vesmírnou stanici Mir.

Krakatoa

Krakatoa je činná sopka v Sundském průlivu mezi ostrovy Jáva a Sumatra. Dne 27. srpna 1883 se zde odehrála největší zaznamenaná erupce v historii lidstva. Sopka vyčnívající 823 metrů nad hladinu moře prakticky celá explodovala a 25 km³ horniny bylo rozmetáno do okolí. Erupce vyvolala ohromnou vlnu tsunami, která zabila přes 36 000 lidí, 165 měst a vesnic bylo zcela zničeno a dalších 132 vážně poškozeno.Po explozi zbylo z původní sopky jen několik malých ostrůvků. Celé těleso původní sopky bylo zničeno. O několik desetiletí později v roce 1927 se začal formovat nový vulkán, který dnes téměř dosahuje původní výšky a velikosti staré sopky. Nová sopka se nazývá Anak Krakatau (Dítě Krakatoy).Sopečný výbuch měl dopad na celý svět, sopka vyvrhla ohromné množství sopečného popela do atmosféry, což mělo za následek ochlazení Země. Odhaduje se, že teplota na celém světě klesla o 1,2°C. Mnnožství částic v atmosféře měl dále za následek zbarvení atmosféry na celém světě při západu slunce do červena. Sopečný popel se udržel v atmosféře po dlouhé roky. Uvádí se, že se teploty navrátily k normálu přibližně okolo roku 1888.

Santorin

Santorin, řecky Santorini (Σαντορίνη) resp. Thíra (Θήρα), starořecky: Théra, je skupina ostrovů v Řecku, tvořící jižní okraj souostroví Kyklady na rozhraní Egejského a Krétského moře, asi 110 km severně od Kréty a 220 km jihovýchodně od Athén.
Nynější souostroví je zbytkem velkého sopečného ostrova, jehož střed byl rozmetán mohutným výbuchem a zůstaly jen obvodové části, obklopující až 400 m hlubokou lagunu. Má oválný tvar o rozměrech zhruba 17 km od severozápadu k jihovýchodu a šířce 13 km. Hlavním a zdaleka největším ostrovem, obepínajícím obloukovitě celý sever, východ a jih souostroví je Thíra, na severozápadě jeho protějšek tvoří ostrov Thirasia a obvod na západě uzavírá ostrůvek Aspronisi. Uprostřed mezi nimi leží dvojice ostrovů Nea Kaimeni a Palea Kaimeni. Zatímco z vnější strany se povrch od pobřeží zvedá postupně, směrem dovnitř laguny spadají do moře 200 až 300 m vysoké skalní stěny. Celková rozloha je 71 km² a nejvyšší vrchol Profitis Ilias ční 567 m nad mořskou hladinu. Souostroví má zhruba 10 000 stálých obyvatel a je významným střediskem turistického ruchu.
K sopečné erupci, která zničila původní ostrov, došlo někdy okolo roku 1600 př. Kr. Jedná se patrně o jeden z nejsilnějších sopečných výbuchů známých člověku, který svou silou mnohonásobně převýšil slavný výbuch sopky Krakatoa v roce 1883 (podle některých odhadů až 100×). Jím vyvolaným klimatickým změnám a vlnám tsunami je připisován pád mínojské civilizace. Katastrofa se také někdy považuje za zdroj pověsti o Atlantidě.

Černobyl

Černobylská havárie se stala 26. dubna 1986, v černobylské jaderné elektrárně na Ukrajině (tehdy část Sovětského svazu). Jde o nejhorší jadernou havárii v historii jaderné energetiky. Během riskantního pokusu tehdy došlo k přehřátí a následné explozi reaktoru a do vzduchu se uvolnil radioaktivní mrak, který postupoval západní částí Sovětského svazu, Východní Evropou a Skandinávií. Byly kontaminovány rozsáhlé oblasti Ukrajiny, Běloruska a Ruska, což si vyžádalo evakuaci a přesídlení asi 200 000 lidí. Přibližně 60 % radioaktivního spadu skončilo v Bělorusku. Nehoda zvýšila obavy o bezpečnost sovětského jaderného průmyslu, zpomalila na mnoho let jeho expanzi a zároveň nutila sovětskou vládu přehodnotit míru utajování. Nástupnické státy po rozpadu Sovětského svazu – Rusko, Ukrajina a Bělorusko dodnes nesou břímě pokračujících nákladů na dekontaminaci a léčení nemocí způsobených černobylskou havárií. Je obtížné přesně zaznamenat počet úmrtí způsobených událostmi v Černobylu — odhady se pohybují od desítek po stovky tisíc. Problém je stále široce diskutován a jeho dlouhodobým dopadům stále nebylo zcela porozuměno.

obr. 1 (autentické fotografie katastrofy a likvidační čety včetně medaile za likvidaci), obr. 2 (dole, model řezu sarkofágu a reaktoru, z důvodu špatného stavu je třeba neustále provádět údržbu, dělníci smí pracovat max. 7-20 minut denně), obr. 3 (mapa pokrytí jaderného prachu po výbuchu), obr. 4 (satelitní mapa černobylské elektrárny, nutno zvětšit !), obr. 5 (satelitní mapa města Pripjať, města duchů, nutno zvětšit !)

Na počátku byl Černobyl utajovanou katastrofou. Počáteční důkazy, že se stala velká jaderná havárie, nepřinesly sovětské zdroje, ale pocházejí ze Švédska, kde 27. dubna pracovníci Forsmarkské jaderné elektrárny (přibližně 1100km od Černobylu) nalezli radioaktivní částice na svém oblečení. Švédské hledání zdroje radioaktivity, poté co bylo zjištěno, že problém není ve švédských elektrárnách, jako první naznačilo vážný jaderný problém v západní části Sovětského svazu. Ještě 1. května se v Kyjevě konaly obvyklé prvomájové manifestace, neboť obyvatelstvo nebylo o katastrofě informováno.
Brzy po havárii byl největším zdravotním rizikem radioaktivní jód 131I s poločasem rozpadu 8 dnů. Dnes budí největší obavy kontaminace půdy izotopy stroncia 90Sr a cesia 137Cs, které mají poločas rozpadu kolem 30 let. Nejvyšší koncentrace 137Cs byly nalezeny v povrchových vrstvách půdy, kde jsou absorbovány rostlinami, hmyzem a houbami a dostávají se tak do místního potravního řetězce. Dřívější testy (kolem roku 1997) ukázaly, že v kontaminovaných oblastech množství 137Cs ve stromech stále vzrůstá. Existují důkazy, že se kontaminace přesouvá do podzemních aquiferů a uzavřených vodních rezervoárů jako jsou jezera a rybníky (2001, Germenchuk). Předpokládá se, že hlavním způsobem odstranění kontaminace bude přirozený rozpad 137Cs na stabilní izotop barya 137Ba, neboť vymývání deštěm a povrchovou vodou se ukázalo jako zanedbatelné.
Podle zpráv sovětských vědců na první mezinárodní konferenci o biologických a radiologických aspektech černobylské havárie (září 1990) dosáhla úroveň spadu v 10 km zóně kolem elektrárny až 4,81 GBq/m². Tak zvaný „Rudý les“ z borovic zničený silným radioaktivním spadem leží v této 10 km zóně, začíná hned za komplexem reaktoru. Název lesa pochází z dnů po havárii, kde se stromy jevily temně rudé, jak hynuly na následky ozáření. Během vyčišťovacích operací po havárii byla většina z 4 km² lesa srovnána se zemí a spálena. Území Rudého lesa zůstalo jednou z nejvíce kontaminovaných oblastí na světě. Na druhou stranu se kupodivu ukazuje, že jde o lokalitu bohatou na výskyt mnoha ohrožených druhů.
V hlubokém kontrastu k dopadům na lidskou populaci lze říct, že evakuace oblasti obklopující elektrárnu umožnila vytvoření bohaté a jedinečné rezervace divoké přírody. Není známo, zda bude mít kontaminace spadem nějaký dlouhodobý nepříznivý dopad na flóru a faunu v oblasti, protože rostliny a zvířata se vzájemně významně liší a jejich radiační tolerance je jiná než lidská. Zdá se však, že se rozmanitost druhů v kontaminované oblasti díky odstranění lidského vlivu zvýšila. Existují zprávy o mutacích některých rostlin v oblasti zvané Ryšavý les, obsahující mnoho podivně zmutovaných rostlin a plodin a vyznačující se nápadně rezavou barvou jehličí žijících (!) jehličnanů. Podle zpráv je tato oblast tichá, což naznačuje, že ptáci ji dosud znovu nekolonizovali. Rovněž myši a jiní hlodavci se tam nevyskytují. Naopak se vyskytli divočáci, bivakující v rozpadlých panelácích města Pripjať.
Problémy samotné elektrárny katastrofou ve 4. reaktoru neskončily. Ukrajinská vláda ponechala kvůli nedostatku elektřiny v zemi tři zbývající reaktory v provozu. V roce 1991 poškodil požár kabelové vedení reaktoru číslo 2 a odpovědní činitelé prohlásili, že je neopravitelně poškozen a odpojili ho. Reaktor číslo 1 byl odstaven v listopadu 1996 jako část dohody mezi ukrajinskou vládou a mezinárodními organizacemi jako je IAEA o ukončení činnosti elektrárny. V listopadu 2000 ukrajinský prezident Leonid Kučma během slavnostního zakončení provozu osobně zmáčkl vypínač 3. reaktoru a odstavil tím definitivně celou elektrárnu.
Sarkofág nedokáže trvale účinně uzavřít zničený reaktor. Jeho chvatná konstrukce, v mnoha případech prováděna na dálku průmyslovými roboty, má za následek jeho rychlé stárnutí a pokud by se zhroutil, mohl by se uvolnit další mrak radioaktivního prachu. Bylo diskutováno mnoho plánů na výstavbu trvalejšího pouzdra, jejich realizaci však dosud brzdila korupce. Většina peněz věnovaných zahraničními zeměmi na pomoc Ukrajině byla vyplýtvána neefektivním rozvržením stavebních smluv a celkovým řízením nebo byla jednoduše ukradena.
Pod sarkofágem zůstalo po havárii asi 95 % paliva reaktoru, což představuje radioaktivitu asi 18 milliónů Ci. Radioaktivní materiál se skládá ze zbytků jádra reaktoru, prachu a lávě podobných „palivo obsahujících materiálů“ (FCM), které tekly vrakem budovy reaktoru, dokud neztuhly do keramické formy. Podle střízlivých odhadů se pod železobetonovým obalem nachází nejméně 4 tuny radioaktivního prachu.
Do betonu pokrývajícího reaktor prosakuje voda a vyplavuje radioaktivní materiály do okolních podzemních vod. Vysoká vlhkost uvnitř krytu přispívá k další erozi jeho ocelové konstrukce a následnému úniku radioaktivity.

Jezero Vostok

Jezero Vostok je největší z asi sedmdesáti jezer, které jsou v Antarktidě. Rozkládá se na 77° jižní šířky a na 105° východní délky, pod ruskou polární základnou Vostok, asi 4 000 m pod antarktickým ledovcem. Ruští a britští vědci objevili jezero v roce 1996. V květnu 2005 byl objeven v jezeře ostrov. Zjistili, že je tam tekutá voda 3 km pod ledovcem. Je to největší jezero na světě nedotčené lidmi. Vědci se domnívají, že jezero je uzavřené pod ledem už asi 35 miliónů let. Voda v jezeře je velmi stará, průměrně asi milión let. Vostok je největším jezerem objeveným za posledních 100 let. - Je 250 km dlouhé a v nejširším místě měří 60 km. Pro srovnání, je veliké asi jako jezero Ontario. Průměrná hloubka jezera je 200 m, v jižní části dosahuje jezero hloubky až 800 m. Jezero má rozlohu přibližně 14 000 km² a je v něm 2 800 km³ sladké vody. Tloušťka ledu dosahuje 3 750 až 4 200 m. - Průměrná teplota vody v jezeře je okolo -3 °C (2,83 °C na severní straně a 2,53 °C na jižní straně). Díky vysokému tlaku se i za této teploty udržuje voda v tekutém stavu. Geotermální teplo ohřívá jezero. Nad hladinou je jezero pokryto ledem. - Vědci zjistili, že spodní vrstvu ledového bloku, obsahující baktérie, tvoří nahromaděná zmrzlá voda z jezera. To je přivedlo k předpokladu, že velká a rozmanitá společnost mikrobů žila také v samotném jezeře. Jestli je to doopravdy tak, vznikají zde otázky po počátcích vzniku života na Zemi, a rozšiřují se také místa, kde by mohl existovat život ve vesmíru. Objev mikrobů v antarktickém ledovém štítu v prosinci 1999 v časopise Science ohlásili dva nezávislé týmy. Jeden vede John Priscu, ekolog z Univerzity státu Montana v Bozemane, druhý David Karl, mikrobiolog na Havajské univerzitě v Honolulu. Od té doby oba týmy (a další výzkumníci) usilovně pracovali a mají pro nás nové výsledky. - Nové informace ukazují, že mikrobi jsou fyziologicky rozmanití. Ukazuje se též, že jezero Vostok skrývá život s vysokou hustotou. Podle Prisca v jezeře je okolo 10 000 mikrobiálních buněk na mililitr, čož je asi stokrát méně než typický počet v otevřených vodách. Tým Davida Karla vytvořil také nové analýzy. Zjistil, že v jezeře je živá mikrobiální populace, i když její biomasa může být nízká. Jiní vědci však o těchto výsledcích pochybují, protože mikrobi mohou pocházet také třeba z nástrojů výzkumníků, a ne ze spodní vrstvy ledu. - Mezinárodní vědecká komunita je rozhodnutá tento spor vyřešit, není však ještě dohodnutá na postupu. Američtí a evropští vědci upřednostňují opatrný přístup a hledají finance. Sehnat je však velmi těžké. Z toho důvodu glaciolog Martin Siegert z Bristolské univerzity navrhuje odebrat nejprve vzorky z jezera Ellsworth, což je malé subglaciální jezero v západní Antarktidě. Zatímco výzkum Vostoku bude stát několik desítek miliónů dolarů, Ellsworth by odhalil svoje tajemství asi za čtyři milióny. Teprve když se potvrdí, že voda a sedimenty v sobě ukrývají skutečně tak fascinující ekosystém, bude následovat výzkum Vostoku. Ruští vědci nedávno ohlásili plán provrtat se k jezeru v termínu léta 2006-07. Priscu drží odvážným Rusům palce, upřednostnil by však „mezinárodní akci s lepším environmentálním, vzdělávacím a vědeckým programem, které tvoří ducha výzkumů na Antarktidě“. - Nejdůležitější přínos antarktického jezera by ale mohl paradoxně být v oblasti kosmického výzkumu. Z výsledků dosavadních sond totiž vědci předpokládají, že na Jupiterově měsíci Europě jsou pod ledovým příkrovem celé tekuté oceány. Tuto teorii potvrzují i snímky prasklin v ledu získané sondou Galileo. Zdrojem tepla by v případě Europy mohly být slapové síly vyvolané mocnou gravitací Jupitera. Jezero Vostok by mohlo sloužit jako prototyp pro návrh a testování kosmické sondy, která by mohla provést průzkum Europy. Někteří vědci navíc doufají, že pokud by se mohl skrývat život pod kilometry ledu na Zemi, mohlo by tomu být stejně i na Europě, pokud se tam vyskytuje voda v kapalném skupenství.

animace: http://www.earthinstitute.columbia.edu/news/vostok/flashwindow.html